Jak vznikla Metoda RUŠ – příběh autora Karla Nejedlého z knihy

Oficiální věda mi nepomohla od mých vztahových a jiných problémů.

Někdo se s tím smíří a živoří dál.

Já ale hledal, co pomůže mně i dalším.

Proto jsem nacházel. A logicky ke mně přicházely způsoby a techniky, kterými se dá pomáhat. Protože jsem chtěl pomáhat sobě i druhým. A tak jsem pomáhal.

Kdybych se už tenkrát rozhodl, že vyřeším problémy, neztrácel bych mnoho let

Dnes už vím, jak jsem byl naivní, hloupý, mimoň, neznalý, nepoučený… Dnes už vím, že jsem nutně musel nacházet způsoby, kterými jsem jen pomáhal. Plnilo se přesně moje zadání. Kdybych se už tenkrát rozhodl, že vyřeším problémy svoje i jiných, a k tomu úplně a navždy, tak bych neztrácel mnoho let svým osobním „vývojem“. Mnoho let jsem si hrál s energiemi, harmonizací čaker, meridiánů, jemnohmotných těl… jak já byl šťastný, že pomáhám lidem od problémů! V té době jsem četl mnoho knih a navštěvoval řadu seminářů. Toužil jsem více vědět a více pomáhat. Proto jsem stále více věděl a stále více pomáhal…

Jenomže řada těch mých klientů se vracela. Sice často s jinými problémy, ale já vnímal, že ten jejich jiný problém/nemoc vychází ze stejné příčiny. Oni to sice netušili, ale mně to vadilo. Vadilo mi, že jim neumím pomoct úplně a trvale. Hodně jsem o tom přemýšlel. Například „Ten pán je cholerik, já mu pomohl vyřešit vředy na dvanácterníku a od té doby je nemá. Pak ale přišel za pět let a našli mu další, jiný zdravotní problém, jehož příčinou je, že se rozčiluje“. A tak si tehdy, po čtrnácti letech mého „duchovního“ vývoje pokládám zásadní otázku: Co s tím můžu udělat? Když já mu pomůžu vyřešit skutečné příčiny toho, proč „startuje“, tak už mu to nebude nikdy způsobovat žádné problémy.
A tehdy jsem se rozhodl: „Tak já budu lidem měnit jejich vlastnosti!“ Sice jsem nevěděl, jestli to jde, ale věděl jsem, že to budu dělat! Přesně čtyřicet osm hodin poté, v 17:40 h mi volá kamarád Jirka, a říká mi něco o regresní terapii. Jak o tom mluví víc a víc, uvědomuji si, že to bude asi to, co hledám.


Pomáhám regresí

Jedu na kurz, kde nás Ing. Andrej Dragomirecký a jeho asistentka Míla Lukášová učí Hlubinnou abreaktivní psychoterapii neboli regresní terapii. Mám jasný pocit, že je to to ono, a tak se během sedmidenního kurzu rozhoduji „Nebudu dělat absolutně nic jinýho, dokud nebudu regrese umět naprosto perfektně!“

A pak ke mně chodí přátelé, kamarádi a známí, a během velmi krátké doby mám čtyři klienty denně po čtyřech hodinách od pondělí do pátku. Když něco dělám, tak přece naplno, ne?! Některým jde vyhledávání příčin a čištění nepříjemných situací lépe, jiným hůře, a některým hrozně špatně. Tím se velmi učím, metodou pokus-omyl se rychle zdokonaluji, až po řadě let mi sám můj učitel Andrej, aniž bych se ho na něco takového ptal, říká během našeho rozhovoru: „Jsi jeden z nejlepších terapeutů, proč ještě regrese neučíš?“ Tenkrát jsem se na to ještě necítil. Je zásadní rozdíl něco sám umět, a umět naučit ostatní, aby to uměli také. Asi dva roky poté už jsem si natolik jistý, že mám první seminář na výuku regresní terapie neboli Hlubinné abreaktivní psychoterapie.

V té době jsem nadšený z toho, jak lidem pomáhám. Přijdou, pomůžu jim vyřešit jejich většinou letitý problém, u mnohých během jedné až tří čtyřhodinových terapií. Jsou šťastní. A to mě dělá šťastným.


Nevím, co to je, ale chci to!

Čtu v různých knihách o osvícení. Mám pocit, že to pořádně nikdo nedokáže popsat, ale mám z toho, co se dozvídám dojem, že je to něco skvělého a nádherného. Proto se rozhoduji „Chci dosáhnout osvícení“. Sice nevím, co to je, ale chci to. V roce 2003 mi kamarádka Míla říká, že v Indii v jednom ašramu/Ášramu/klášteře bychom mohli dostat osvícení. Okamžitě jsem rozhodnutý tam letět. Celkem tam pobývám třikrát. V těch silných energiích se cítíme báječně. Dokonce nám říkají, že už jsme osvícení. Já to tak u sebe necítím/nevnímám. A když se tak rozhlížím po ostatních s jejich negacemi, jak se hádají a trápí…

Potřetí už mě zvou sami Indové. Je únor 2005. Mám pořád celou řadu problémů dál, ale jsem vytrvalec. Jednou se to přece musí prolomit. A když nám neustále zdůrazňují, že u nich dosáhneme ještě vyššího osvícení… Hlava mi říká, že vloni slibovali, že je to se zárukou, a ono furt nic. Tak snad teď… V ašramu nám stále dokola opakují „Jen to pozoruj“, „Přijmi to“, „Neřeš to“ a „Nech to doznít“. Sem tam mi něco pomůže, ale ne úplně, a ne trvale. Začínám si uvědomovat, že přes stále dokola opakované ubezpečování, že každý z nás dosáhne na tomto „procesu“ Osvícení, Jednoty, Blaženosti, se u nikoho z účastníků jaksi stále nerealizuje. Prostě mi dochází, že navzdory třetímu pobytu v tomto zařízení jsem na tom stále stejně blbě. Pak máme jít na pokoj. Lehám si na postel. Usínám.


Přijmi to, jak to je!

Vzbudil jsem se. Je nás tu na pokoji patnáct. Jsou to kluci z různých koutů světa. A umějí anglicky. Já ne. Jsem odkázaný na tlumočnici Lenku, ale ta sem, mezi chlapy, nemá přístup. Pozoruji ostatní. Někteří mi připadají v pohodě. Že by na něco přišli, zatímco jsem spal? Jenže se jich nemůžu zeptat, na co přišli. Teda můžu se zeptat, ale nerozuměli by mi.

Takže je to na mě. Přemýšlím.

Pořád do nás tlučou „Přijmi to, jak to je“.

Těm negacím/blokům/programům/problémům tady v ašramu říkají osobnosti.

Co mi teď vadí? Že ještě nejsem osvícenej! Sice nevím, co to je, ale vadí mi, že to nemám!

Tak dobře, tak já mám osobnost, který vadí, že ještě nejsem osvícenej. A to mám přijmout.

Chvíli přemýšlím, a pak vytvořím poprvé v životě první historickou „RUŠáckou“ větu – „Přijímám osobnost, který vadí, že ještě nejsem osvícenej“! Ty brďo, mně je hůř! Co to? Chvíli to zkoumám.

Jeden můj starý přítel Pepíček mi říkával: „Karlíčku, ty jseš takovej laborant. Všechno musíš prozkoumat.“ A opravdu. Zkoumám to ze všech stran, hlavně svoje pocity, myšlenky, všechno. Jsem jak u vytržení. Musím to přece prozkoumat. Pomáhat ke štěstí lidem je moje nejvyšší meta! A tak stejnou větu asi po třech minutách zopakuji znovu:  „Přijímám osobnost, který vadí, že ještě nejsem osvícenej!“ Mně je ještě hůř! Co se to děje?! Ale nemůžu se tu s nikým radit. Tentokrát mi to trvá daleko kratší dobu, už jen asi půl minuty, než se rozhoduji to zopakovat zaseřijímám osobnost, který vadí, že ještě nejsem osvícenej!“ A je mi ještě hůř! Kam tohle povede?? To jsem na to zvědavej! „Přijímám osobnost, který vadí, že ještě nejsem osvícenej“! Zopakuji to zase a mně se ulevilo!!! Znovu to zopakuji a je mi ještě líp! Ty má svatá prostoto, to je neuvěřitelný! Znovu a znovu to opakuju, až je mi to úplně jedno!


Lidi, mně je úúúplně jedno, že ještě nejsem osvícenej! To je zázrak!!!

Honem hledám ve svý kebuli, co mi ještě vadí.

„Máma mě nemá ráda“, „Táta je nervák“ a další.

Pojmenuji to, přijmu to a je to taky pryč! Během jedný minuty jedna negace! To je bomba. Takhle si během chvilky vyřeším asi pět různých negací. Jsem úplně fascinovanej. Jak rychle a snadno. A to jsem sem do ašramu musel třikrát, aby mě to napadlo. No zaplať Pán Bůh za to!

Teprve později mi to dochází. Začínám si pozvolna uvědomovat, že jsem přišel na geniálně jednoduchý princip, jehož používáním může každý člověk poskočit ve svém osobním vývoji neuvěřitelně rychle, vysoko, daleko...

Od té doby říkám, že metoda RUŠ vznikla díky tomu, že neumím anglicky :-). Kdybych totiž uměl, tak bych se rychle dozvěděl, že ti ostatní na nic nepřišli a já bych se o nic nesnažil.


Šlo to zázračně, ale někomu hůř.


Po návratu domů jsem „Přijímání osobností“, jak jsem tomu říkal, začal praktikovat při terapiích s klienty.

Šlo to někdy až zázračně, ale někomu hůř. Začínal jsem chápat, jak je nesmírně důležité to, pro co se ve svých životech rozhodujeme. A jak moc záleží na našich omezujících programech, které terapii zpomalují, někdy i znemožňují. Ovšem s touto terapií se dají najít a odstranit také. A pak už to jde dobře. Proto jsem postupně výše popsaný základ zjednodušil a během zkušeností s klienty upravil tak, že je tento princip, tato metoda dostupná každému, a na jakýkoli problém.

Tímto způsobem jsem si pak vyřešil problémy v partnerství s Marcelkou, které trvalo 32 let. Najednou to šlo rychle, a dobře. A pak se stalo něco, co jsem nepředpokládal. Cítil jsem/vnímal jsem, že naše cesta už není společná. Následně jsme se rozešli. Když jsem byl sám, potřeboval jsem si ještě vyřešit pocity samoty, a tak jsem na sobě pracoval dál. Po rozchodu s Marcelkou, když jsem měl vyřešeno mnoho problémů, jsem se rozhodl pro ideální partnerku. Za 14 dní přijíždí na můj kurz mimo jiných i Evička. Během několika dnů poznáváme, že my dva patříme k sobě.

Jak se to bude jmenovat?

Krátce nato Evičce povídám“ „Mám pocit, že bychom té mojí terapii měli nějak říkat, nějak ji oficiálně pojmenovat.“ Přemýšlíme tedy, jaká slova ji nejlépe vystihují. „Je proti ostatním terapiím až neuvěřitelně rychlá, je také neobyčejně účinná a působí na cokoli, na jakýkoliv problém. A když někoho něco trápí, tak během několika minut, někdy i vteřin, ho to už netrápí, a tím se mu změní ta jeho realita, skutečnost. Protože pak to už nežije. Tak to shrneme: rychlá a účinná změna skutečnosti. Jaká je z toho zkratka? RAÚZS. Šlo by RUZS. To zní ale jako z polštiny. Když použijeme část z toho Z nad S jako háček, tak je z toho RUŠ. A název je na světě, Metoda RUŠ. Perfekcionisté můžou říkat Rychlá a Účinná změna Škutečnosti :-).

Než s tím vyjdu do světa, musím mít jistotu alespoň na 1000%, že RUŠka funguje komukoli na cokoli. Abych nepodlehl nějaké svojí iluzi. A tak ji zkoumám ze všech stran a úhlů, nejvíc na sobě, blízkých, a také na svých klientech. Až když mám naprostou jistotu, že tyto principy opravdu fungují, že se RUŠkou mění nastavení mozku, což lze rychle a snadno zdokumentovat i lékařskými přístroji, a nastavení podvědomí, paměti, a čistí se tím charakterové vlastnosti, pak teprve začínám tuto, dle mého názoru kvalitní, elegantní a excelentní metodu, šířit dál mezi lidi.

Budeme to učit!

S dalším postupem času si uvědomuji, že i kdybych tu byl mnoho let, stejně bych pomohl jen omezenému počtu lidí. Jenže problémy má skoro každý. Když vidím ty výsledky na klientech, které jsou často naprosto neočekávané a fascinující, tak jsem RUŠkou stále víc a víc nadšený. Pak docházím k logickému závěru. Když naučíme dělat terapie další lidi, tak bude pomoženo daleko většímu počtu lidí. Rozhoduji se, že budeme dělat kurzy, kde se lidi metodu RUŠ učí používat.

Z knihy Karla Nejedlého Metoda RUŠ aneb JÁ TO MÁM JINAK.


Kniha má několik částí. Všeobecné povídání o tom, jak fungujeme,  odkud se berou nepříjemné pocity, jak vznikají negativní programy, a jak  je poznáme. Následuje praktická část, kde najdete postup zpracování vztahu a problému. Přehledně i podrobně, krok za krokem. Najdete tu kapitolu častých otázek a Karlovy odpovědi na ně. Jako bonus popis techniky Splnění přání, a také názor lékaře, psychologa, psychiatra. Celá kniha je prolnuta příběhy klientů a příklady z praxe, na kterých lépe pochopíte, co se vám snaží autor předat.

CHCI ČÍST KNIHU

CHCI SE TO NAUČIT


Created by people in Arsyline.cz © 2015 - 2021