Rozhovor s Helenou Houdovou, světovou top modelkou, miss ČR 1999, mj. také absolventkou Hippocrates Health Institute a maminkou 3 dětí

RUŠka mi zachránila život

Helenka Houdová přijala pozvání na přátelské setkání s Metodou RUŠ, které proběhlo 3. června 2016 u Evy a Karla Nejedlých ve Sluhách u Prahy. Příjemné, doslova nabité letní sdílení. Sešlo se tu 109 absolventů a příznivců Metody RUŠ. Při této příležitosti vznikl i následující rozhovor. Karel Nejedlý, autor Metody RUŠ, si povídal s Helenkou Houdovou (nejen) o RUŠce.

Helenko, vítáme tě. Odkud vlastně jsi?

Helena: Já chci jenom na úvod říct, že si nesmírně vážím toho, že tu s vámi můžu být. Protože pro mě jste ti nejodvážnější lidi. Procestovala jsem spoustu zemí, poznala hodně lidí, a většina z nich se nechtěla dostat k sobě, protože to příliš bolí. Je pro mě silné vidět, že je nás tolik. A je to poprvé po 15 letech, kdy jsem se těšila do České republiky, díky vám. A jsem z Plzně :-).

A jak ses dostala k RUŠce?

Helena: Měla jsem před 3 lety období, kterému říkám „shit hit the fan“. Do češtiny by se to volně přeložilo „hovno spadlo na větrák“.

To je pak člověk hodně pihovatej, ne?

Helena: Podle toho, co před tím jedl.

Vidím, že jsi detailistka :-).
(smích)

Helena: No a v tomhle mém pihovatém období byla na RUŠce moje nejlepší kamarádka, kterou znám od 6 let, Helenka Benešová. (Zdravíme Helenku.) A ta mi RUŠkou zachránila život. Protože já už jsem tu nechtěla být, moje duše tu nechtěla zůstat. Já jsem do té doby zkusila snad všechno, co existuje…

Tak to jsi zkusila…

Helena: No, to máš pravdu, zkusila. Vyzkoušela jsem regrese, rodinné konstelace, psychiatra... Neposlouchali jste dneska náhodou Radiožurnál? Měla jsem tam rozhovor. A jeden posluchač se mě ptal, jestli nepotřebuju psychiatra. Tak jsem řekla, že už ne, že mám RUŠku.

Ale zpátky k tomu, že jsem na své cestě vyzkoušela všechno. Zkusila jsem taky ayahuascu, tenkrát v Kolumbii, když jsem tam byla se Slunečnicí (nadační fond Heleny Houdové). Byla to síla, během té ceremonie jsem dvakrát omdlela a pak to šlo ze mě horem dolem. Oni jsou teda zlatí, ti Kolumbijci, vyprali mi pak kalhoty. Když jsem se probrala, měla jsem je tam připravené :-).
No a teď na Kostarice jsem zkusila ayahuascu podruhé, jenom pro to srovnání, kam jsem se posunula. Znovu to bylo silné, měla jsem démonické vize, lezli ze mě hadi... A to ti chci říct, Karle, jedna RUŠka je jako deset ayahuasek. A je to mnohem jemnější, něžnější. Je úžasné, že se to dá udělat takhle jemně, bez dramat se smrtí, bez hadů. Takže děkuji, Karlíku.

Jak se ti líbí v New Jersey, kde teď žiješ?

Helena: Čím dál tím méně. Začalo se mnou rezonovat teplo, pláž… tak to poslouchám a myslím, že se pomaličku stěhuju na tu Kostariku. Já ráda surfuju a tam jsou nejlepší pláže na surf :-).

O tobě je známé, že máš 3 děti, Helenko, a rodila jsi doma. Tady jsou v publiku nejméně tři těhotné :-). Můžeš k tomu říct pár slov?

Helena: Já jsem porodila pokaždé jiným způsobem. Při prvním porodu jsem málem umřela. Všechno se dělo v režii doktorů a bylo to drsné. Ale já jsem vůbec netušila, že by to mohlo být jinak, myslela jsem si, že porod je prostě náročný. Do té doby než jsem rodila druhé dítě, Davídka. Rodila jsem ho v porodním centru s porodní asistentkou a ta mi dala prostor si ten porod vést. Nikdo mi neříkal, jak to mám dělat, nikdo mě nemonitoroval, mohla jsem si u toho tančit. Davídek mi otevřel oči, že porod může být krásný. A já jsem objevila sílu ženství. Našla jsem neuvěřitelnou vnitřní sílu, kterou si od té doby v sobě nesu.
A když jsem byla těhotná potřetí, tak jsme se s bývalým mužem dívali na film „Orgasmic Birth“, Orgasmický porod, a můj muž říká: „A co kdybys rodila doma?“
Připadalo mi to jako zajímavý nápad, tak jsem si vygooglila „porodní asistentka v New Jersey“ a první, která na mě vypadla, jsem oslovila mailem. Za 2 dny se mi ozvala. A pro mě to bylo doslova prozření, protože si se mnou povídala o tom, jak já to chci. A já jsem samozřejmě nevěděla, jak to chci, protože jsem byl zvyklá, že to za mě někdo v porodnici řídí. A ona mi najednou nabízela: Chceš to po tmě? Chceš hudbu? A pro mě bylo důležité, že si se mnou o tom někdo povídá, ukazuje, co vlastně všechno můžu chtít.
A pak, když to přišlo a odešla mi voda a měla jsem pocit, že už porod začíná, můj bývalý muž dostal trochu strach, že to porodní asistentka nestihne. Naštěstí stihla. Ale byla tam jenom k ruce, kdyby něco, jinak vůbec nezasahovala. A bylo to krásné. Můj muž byl první, kdo se dotkl Deinky, vytáhl ji a dal mi ji do náručí. A je to znát, mají spolu krásnou, hlubokou vazbu. A já jsem znovu pochopila, jak jsem silná. Zažila jsem ten pocit, že můžu cokoliv.

Je poznat na těch dětech, že bylo každé porozené jiným způsobem?

Helena: Je. Deinka (4), ta poslední, má naprosto jasno, proč je tady. Nějaké sebevědomí vůbec neřeší. Je prostě krásná a je tady a je to taková malá bohyně :-). Davídek (5)… no ten se s tím s prominutím nes**e. Když mu něco nesedí, tak to řekne, je to naprostá upřímnost. A Darienek (8), ten mi to dává :-). Ten má dar, že ze mě umí vytáhnout jakýkoliv program. Máme spolu období, kdy jsme naprosto napojení, a pak někdy na sebe úplně narážíme. Ještě si tam mám co čistit. A nejen, že mi programy ukazujou moje děti, mám i kočku, která mi to předvádí :-).

A mluví tvoje děti česky?

Helena: Darien mluví česky, Davídek rozumí česky a Deinka češtinu naprosto odmítá :-).

Když už jsme u dětí, pojďme si taky popovídat o škole. Co unschooling?

Helena: Když jsem měla to svoje těžké období, ten „větrák“, jak jsem o tom prve mluvila, tak se mi v jeden moment hroutilo všechno. To znáte určitě. A jedna z nejtěžších věcí byla vyrovnat se se svým mateřstvím. Měla jsem programy jako, že ty děti nechci, že je to moc těžký, že mi vzaly svobodu...

Tak jsem si to postupně čistila RUŠkou. A bylo pro mě těžké, v tom všem, co jsem prožívala, to vybalancovat a nepřenášet svoje trauma a svoje programy na děti. Nebyla jsem asi 4 měsíce vůbec schopná se o ně starat. Naštěstí jsem měla pomoc. A díky RUŠce jsme to všichni přežili. A kundaliní, ta mi taky pomáhá, abych byla fér.

To mi připomíná, jestli ti do toho můžu vstoupit, když jsme byli před 3 roky v Indii, parta 6 RUŠáčků, tak jeden hoch tohle slovo do té doby nikdy neslyšel. A když ho pak slyšel, tak si pod tím představoval něco úplně jiného… končilo to „líná“.

(smích)

Helena: Přitom je to úplně naopak, ona je hbitá :-). Zpátky ke škole. Když jsem byla v tom procesu, kdy jsem si zpracovávala svoje věci, a uvědomovala jsem si, co všechno má vliv na děti, jak ty naše programy vznikají v dětství… tak samozřejmě přišla na řadu i škola.

A loni v říjnu přišli moji kluci ze školy domů a říkali: „My už tam nechceme chodit, my tam nejsme šťastný.“ No, ještě toho trochu, říkala jsem si v první chvíli. Ale pak jsem zapátrala a našla jsem, že existuje unschooling. A že je to v New Jersey legální.
Shodou okolností ještě v ten říjen byla v New Jersey konference o unschoolingu. Tak jsem tam jela. A když jsem se vrátila, řekla jsem dětem, že už do školy nemusí. A strašně se mi ulevilo. Z role hysterické mámy managerky a řidičky jsem se vrátila do role matky. Jsem s dětmi, vím, co prožívají. Zatímco předtím tři čtvrtě dne strávily jinde a já jsem měla pocit, že ztrácíme kontakt.

A jak to funguje?

Helena: Funguje to tak, že následujeme jejich zájmy. Učíme se spolu, co je baví. Jezdíme se třeba dívat na sopky :-). Darienka zase baví lego, tak jsme jeli do Legolandu. Jezdíme do muzeí. Svět je třída. Nečekáme, než vyjdou střední školu, a rovnou to žijeme.

Obvykle taky dostávám otázku: A co socializace? Ale to byl jeden z důvodů, proč jsem je ze školy vzala. Já nechci, aby byli otesaní a dostali se do závěsu společnosti, ale aby si v životě vytvořili to, co je dobré pro ně. A není to tak, že jsme v izolaci, máme spoustu přátel, se kterými si hrajeme a objevujeme svět. Ale vybíráme si, s kým chceme být. Není to úzká skupina lidí jako ve školní třídě, kde jsou všichni stejně staří. Což je vytvořené uměle.A děti se učí, co se chtějí učit a kdy se to chtějí učit. Není potřeba učit se podle tabulek: Když je ti osm, nauč se tohle.

Mně se na tom líbí to, cos prve říkala, ještě než jsme začali natáčet. Tady u nás je to tak, že když dítě nechodí do školy a je v domácím vzdělávání, tak ale musí být pod kontrolou, chodit na přezkoušení…

Helena: No a u nás je to tak, že až já budu mít pocit, že dodělali střední školu, tak si objednám na Amazonu certifikát, podepíšu ho a budou hotoví. V tomhle je New Jersey úžasné.

I když Darien teď přišel s tím, že by chtěl možná zase do školy. Takže uvidíme, co bude. Jsem připravená to změnit, když budou potřebovat. Ale momentálně nám to vyhovuje takhle a já mám pocit, že jsem znovu spojená se svými dětmi. A hlavně vidím, že ty děti jsou spojené samy se sebou. To je na tom pro mě to nejdůležitější.

Mě zaujalo, že o tyhle děti, které se nic oficiálně neučily, je obrovský zájem na vysokých školách. Berou je bez přijímaček a je po nich velká poptávka, protože jsou to největší odborníci ve svých profesích. Protože se učili to, co se chtěli naučit.

Helena: A škola vlastně ničí zájem o učení. Učení je fajn, ale ta škola je otrava. A děti, co školou neprošly, si zachovaly ten zájem a radost z učení. Vidím to na svých dětech, je strašně baví něco se naučit. Davídek věčně chodí s encyklopedií, všude ji s sebou bereme. Říká jí „my everything book“ (moje kniha na všechno). Je to obrovský rozdíl. Ty děti dělají věci, které pro ně mají smysl, a zůstanou samy sebou.

Proto jsou pak na těch vysokých školách tak úspěšné, že dělají věci ze svého vnitřního já, dělají, co chtějí dělat a protože to chtějí ony. Jdou za svým srdcem. Zatímco jiné děti si vyberou vysokou školu třeba proto, že to chtějí rodiče, nebo že je to dobrý obor a tak.

Co tě vyhnalo do zahraničí?

Helena: Ty miliardy programů, co jsem si pak rušila. Já jsem měla hodně špatný vztah s maminkou a lebedila jsem si v tom, nechtěla jsem to pustit. Chtěla jsem být ta oběť. Trvalo mi to pětkrát, než jsem tohle vyčistila.

A taky, jak jsem byla hodně vidět, tak jsem se dostávala do situací, že jsem třeba šla po ulici a někdo řekl: „Fuj.“ Nebo: „Podívej, ta Houdová, jak má mastný vlasy.“ Byla jsem veřejně známá a ještě jsem byla „jiná“, vegetariánka, nechtěla jsem předvádět kožešiny a kosmetiku testovanou na zvířatech, šla jsem proti proudu… A ta jinost byla vnímaná jako něco negativního. Tak jsem odjela, protože jsem to tu nemohla vydržet. Měla jsem pocit, že lidi tady jsou zlí, a nerozuměla jsem tomu. A teď jsem přijela, protože jsem se těšila na vás.

Díky, že jsi přijala pozvání, Helenko. A taky děkujeme, že veřejně v médiích sdílíš svoje zkušenosti s RUŠkou. Pomohlo to už spoustě lidí. Přečetli si v časopise, že existuje něco, co by jim mohlo pomoct, a přišli na terapii. A dneska žijí šťastné životy. Přejeme ti hodně štěstí a kdykoliv se ozvi, kdybys potřebovala pomoct ty.